.
Ženy odkládají korzety a vznáší se v
antických tógách
Revoluce vždy ovlivňují nejen politiku, ale celkový život lidí. Velká Francouzská Revoluce zapůsobila také na odívání, a to nejen v Paříži, ale v celé Evropě. Snaží se člověka osvobodit.
Francouzi tak uvolňují módu a ostatní Evropané je následují. Také Napoleon přináší do módy nové prvky
klasické i dvorské uniformy. Umění této doby se inspiruje římským impériem. Jeho politikou, ale především jeho odívání.
Revoluční oděv
Než přišel Napoleon Bonaparte k moci, prožila si Paříž Velkou Francouzskou Revoluci. V letech 1789 – 1804 tak vzniká tzv. „revoluční oděv“. Radikální přívrženci revolucionářů mnohdy vypadali jako „divoši“. Nenosili paruky někteří ani boty, ale nejen jejich doplňky byly v nepořádku. Jejich neúctu k módě dokazovaly také volné polodlouhé kalhoty – pantalony a rozhalená košile bez nákrčníku nebo vesta v národních barvách Francie. Symbolem takovýchto revolucionářů byla především karmaňola – krátký kabátek s kovovými knoflíky a frygická čapka. Většina těchto částí oděvu byla převzata z oblečení námořníků. Odznakem všech revolucionářů, nejen těch radikálních, byla kokarda. Růžice ze stužek v červenobílé kombinaci, bývala připnutá na oděvu.
V roce 1793 se konalo zasedání, na kterém se rozhodovalo o návrhu na národní oděv. Ten nakonec navrhl Jacques-Louis David, který se měl stát tehdejším módním návrhářem. Dílo se však nepovedlo a zůstal „pouze“ největším malířem revoluce. Jeho model byl příliš vzdálený od současného oděvu, takže ho společnost nepřijala. Pokusy o národní kroj se konaly i v jiných zemích než ve Francii například v Německu i v Čechách…
Oděv podle poltického smýšlení
Francouzská revoluce ale ovlivňuje módu i po svém konci. Většina společnosti chodí oblékaná v oděvech, které vyjadřují jejich politické myšlenky. Stejně jako se liší politické názory různých lidí, lišil se v této době i šatník jejich majitelů. Jedním z mnoha typů odívání je klasický černý šat, kterým se chtěli měšťané odlišit od přezdobené šlechty. Díky politické situaci se tak po revoluci rozvíjí klasický pánský oblek skládající se z kabátu, vesty a kalhot. Tento oproti předešlým módám prostý šat má také za úkol šlechtu ponížit. Ta chodí tradičně v hedvábných látkách s napudrovanými parukami. Také církevní hodnostáři se nenechávají zahanbit a nosí dlouhá splývavá roucha.
Mužský oděv
Jak tedy vypadal klasicky empírově oblečený měšťan? Nepostradatelnou částí jeho šatníku muselo být několik fraků. Už se nenosí rokokové pastelové barvy, v módě jsou pestré a výrazné barvy, pro denní nošení především odstíny hnědé, ale také žlutá nebo modrá. Pro večerní nošení je však in černá nebo tmavě modrá. Z fraku zmizely veškeré ozdoby, větší důraz se nyní klade na střih, především na fazónu a rukávy. Také šosy mívají různou délku podle výběru majitele. Jedinou ozdobou fraku jsou kovové knoflíky většinou ve dvou řadách.
Frak muži doplňovali o vestu a košili s nákrčníkem. Košile musí být z kvalitního materiálu a slušný muž by jich měl mít dostatek. Její náprsenka a nákrčníkem uzavřený límec jsou snad jedinými zdobenými místy na jinak střídmém oděvu této doby. Způsob nošení a vázání nákrčníku je velmi důležitý. Dokonce i velcí spisovatelé píší příručky o vázání těchto doplňků. Ovíjely se většinou kolem límce a jejich natužené konce pak trčely do stran, občas se ale u krku objevila také měkká rozhalenka. Límec je stále ještě ke košili připínán, jeho novinkou jsou ale ostré špičky, které se až zabodávají kavalírovi do brady.
Kalhoty se prodlužují podle vzoru revolučních pantalonů. Trvalo však dlouho, než byly tyto kalhoty uznány. Krátké kalhoty po kolena doplněné punčochami nosí někteří zastánci tradic až do 20. století. Zůstávají také doplňkem uniforem nebo součástí oděvu diplomatů. Módní je ale také zasouvání kalhot do vysokých bot. O roku 1795 se široké pantalony zužují, prodlužují a tvarují na postavu. Tato móda odkrývá dokonale tvar lidského těla. Někteří muži pro to používají vycpávky např. na lýtka apod. Nejmodernější byla bílá barva – nohy v takovýchto kalhotách vypadaly jako z mramoru. Poprvé tak v těsném oblečení trpí i silnější pohlaví.
Siluetu mužského oděvu v období Napoleonovi vlády podporoval cilindr a hůlka. Tyto doplňky si vak muži brali jen jestliže odcházeli z domu. Při nepřízni počasí se chránili pláštěm s plnými šosy, který měl v podstatě kopírovat frak. V Anglii se nosila varianta tohoto pláště. Rozdíl byl v tom, že anglický měl kapucu. Střih klasického kabátu se neustále měnil. Jedno období se nosila jakási perelína, jindy plášť přestřižený v pase a další.
Oděv císaře
Napoleon rád vystupoval jako voják, proč také ne jeho vojenská kariéra byla opravdu bohatá. Už v 16 letech se stal poručíkem. Rád se tedy oblékal do uniforem jak dokazují jeho časté portréty. Nejraději měl uniformu jejíž součástí byl kabátec s hluboko střiženými šosy a tvrdým stojatým límcem. Kalhoty v Módním duchu „nohou jako z mramoru“ zastrkané ve vysokých kalhotách. Na obrazech s císařem si můžeme všimnout jeho nedokonalé postavy. Byl malý a ne příliš štíhlý. Snažil se to skrýt vysokými botami, dvourohým kloboukem a těsnými kalhotami. V roce 1804 byl Napoleon korunován císařem. Na takovou událost se musel nejen on ale také celý dvůr obléknout do náležité nádhery. Všichni pro to odložili střízlivé oblečení a oblékli se do těžkých látek ozdobených výšivkou. Mužský oděv byl doplněn kordem a dvourohým kloboukem s pery. Ženský pak okázalými šperky. Císařův oděv a také šaty jeho manželky navrhl Louis Hippolyte Leroy. Po vzoru římských antických panovníků měl Napoleon vavřínový zlatý věnec místo koruny. Oblékl si talár z těžkého bílého hedvábí a přes něj plášť s dlouhou vlečkou z purpurového sametu vyšívaný zlatými včelkami. Na jeho oděv nesměl chybět ani nenahraditelný symbol panovníků jako je hermelín.
Ženský oděv
V letech 1795 – 1815 se ženy nechávaly inspirovat antickým oděvem. Módním střihem byly dlouhé šaty přestřižené těsně pod prsy s velkým výstřihem a krátkými balónovými rukávky. Bývaly z materiálů, které se dobře řasily a přiléhaly k tělu. Konečně tak nechávaly tělo dýchat, jeho silueta se však úplně změnila. Už se nezvýrazňoval přirozený pas, ale především skoro nahý hrudník a vůbec přirozený tvar těla. Přestřih pod prsy býval někdy zdůrazňován převázanou mašlí. 
Tento praktický šat vznikl jako oblečení pro těhotné. Ty se přece nemohly mačkat v upnutých šatech minulých dob. Také tento oděv nebyl však podporován lékaři. Lehký materiál, ze kterého se chemise šil mnohdy v zimních měsících nestačil a ženy tak znovu trpí. Tentokrát na „mušelínové nemoci“ – záněty vaječníků, zápaly plic… Později se snažily těmto nemocem zabránit různými doplňky z kožešin. Klasický chemise byl módní především v 90. letech, později se jeho střih komplikoval nebo zdobil a ztratil tak svou jednoduchost. Oblíbeným motivem výšivek byly egyptské, řecké a etruské vzory na dolním okraji šatů. Po roce 1800 se prodlužují rukávy a mají také náročnější střih. Šaty získávají pevnější formu, která si vyžaduje zapínání. Sukně na předním díle se zkracuje, na zadním se však přidává vlečka, která je oddělitelná. Kvůli znečištění se připínala až na místě společenského setkání. S postupným uzavíráním dekoltu vzniká malý stojatý límeček, který je nařasený v několika vrstvách okolo krku. Toto zdobení jednoduché chemise zapříčinilo zrod jakéhosi směšně vypadajícího oděvu. Snad se k této stylizaci došlo kvůli častým maškarním bálům. Oblíbenými převleky byly oděvy z dob středověku nebo renesance. 
Dámské doplňky
Jeden z hlavních doplňků ženy okolo roku 1800 byl šál. Ten byl nenahraditelný především v chladnějším počasí, protože lehoučký chemise moc nezahřál. Býval ve tvaru obdélníku 1x3metry. Řasil se podle vzoru antických matron. Většina šálů pocházela z Indie a bývaly potištěné. Po roce 1812 přicházejí do módy čtvercové šátky z Turecka. Na přelomu let 1808 – 1809 se staly populární kožešinové přehozy a boa. Prý byla tato móda zapříčiněna chladnou zimou v Paříži, kdy se dokonce i „ módně“ oblečené ženy v chemise třásly zimou. Kožešiny jako stříbrný medvěd nebo sibiřská liška se dovážely z Ruska a Polska. Oblíbené byly také rukávníky z kožešiny. Boa a šálové přehozy se doplňovali rukavičkami nad loket. Módní barvy pro tento doplněk byly neutrální jako černá nebo bílá. Snad kvůli zimě nebo kvůli módě se nosily na empírové šaty kabáty s dlouhým rukávem bez zapínání. Někdy byly lemované kožešinou. Nosily se až do roku 1820. Zajímavým řešením byla také druhá chemise. Ženy tak měly na sobě dvoje šaty, z nichž spodní byly lehké a druhé například ze sametu.
Pod průhledné chemise se samozřejmě muselo nosit spodní prádlo, které bylo pro celkový vzhled velmi důležité. Byly to trikoty z tělového úpletu. Některé ženy pod ním nosily ještě živůtek, který si vycpávali v oblasti ňader. Konzervativněji oblékané ženy vzali za vděk spodničkám a košilím. Korzet se v ženské módě znovu objevuje po roce 1810. Hlavu si dívky a ženy pokrývali různými čepci, čapkami, barety, turbany nebo k jezdeckému oděvu také cylindry převzaté z mužské módy. Klobouky mývaly kukaňovitý tvar, předu se širokou krempou. Hlava i tvář v něm byla zcela skryta.
Slunečník, vějíř v menší formě a tzv. pompadúrka byly další doplňky, které ženy na přelomu 18. a 19. století nosily. 
Účesy žen
Výrazem politického smýšlení nebyl v této době jen oděv a jeho doplňky, ale také účes. Některé dámy svůj názor na politickou situaci ukazovali sestřižením vlasů na krátko. Takto zkrácené vlasy se upravovaly různě. Zajímavou provokací byl účes a la victime, který měl odhalený krk a doplňoval se červeným šátkem jako připomínkou gilotiny. Ženy si krátké vlasy kadeřily papírovými natáčkami třeba i celou noc. Tyto krátké sestřihy však nebývaly příliš oblíbené. Nosily se řecké uzly, které vyžadovaly náročnější úpravu. Někdy je také kadeřnice zdobily pery nebo inovovaly. Snad právě takto vznikl tzv. empírový uzel – vlasy stažené na temeni do uzlu a vršku hlavy byla vytvořená pěšinka. Ozdobou účesu byly také volně vytahané pramínky vlasů okolo obličeje.
Módní byla různá barevnost vlasů. Ženy jí dosahovaly pomocí příčesků. Na denní nošení jsou moderní světlé barvy, na večerní pak především černá, hnědá nebo jiné výrazné barvy. Pokud měla žena úplně jiný odstín vlasů než si přála, využila tak znovu výhod ženské paruky, které se ale v tomto období nepudrují. Paruky byly velmi oblíbené, dámy jich mívaly celé sady až o třiceti kusech.
Dětský oděv se příliš nelišil od oděvu dospělých. Vznikaly tak drobné kopie šatů pro dívenky a těsných vestiček a fráčků pro chlapce. Malý chlapci měli oblečení volnější jen s měkkým límcem. Slečny však musely stejně jako jejich maminky dodržovat módu chemise. Pouze sukni měly kratší a boty vyšší. Občas se v dětské módě objevil nějaký výstřelek. Zajímavostí byly například obrovské čepice s kožešinovými klapkami na uších. Jediný oděv, který módě nepodléhal byla křticí souprava. Její součásti kabátek a čepeček byly okázale zdobené krajkami a většinou zlatou výšivkou. Takovýto oděv býval velmi drahocenný a dědil se z generace na generaci.
Móda ulice
Mladí lidé nosili stejně jako ostatní módní oděv této doby, pouze někteří se snažili vyčnívat z davu. Proto svůj oděv doplňovali extravagantními doplňky. Slečny nosily například ohromné klobouky, které se staly velmi oblíbenými. Také ve způsobu nošení můžeme pozorovat určitý druh originality. Pánové chodili shrbení, pak to vypadalo, že mají kratší šosy nebo větší kalhoty. Tento způsob oblékání však v módě nezůstal příliš dlouho.
Sportovní oděv
Pokrokové mladé dámy se často a rády oddávali procházkám, které byly nyní v módě, ale na delší a náročnější cesty se musely také náležité obléknout. Šaty s vlečkou z jemného hedvábí by se jim zcela jistě potrhaly o nějakou větvičku. Pro tyto příležitost se nosily bavlněné kratší sukně i spodničky. Ženy pak pro chůzi v přírodě obouvaly uzavřené boty. Sportovním oděvem můžeme nazvat také koupací komplet, který se od dnešních plavek lišil asi tak jako barokní oděv od empírových šatů. Byla to vlastně varianta prádla, pouze z pestrého nepružného materiály. Tehdejší plavky zakrývaly ruce i nohy a bývaly nařasené na majitelce. Po namočení však plně nasákly vodou. Ženy tento oděv ještě doplňovaly punčochami a pletenými botami.
Návrat k antice
Klasický příklad spojitosti mezi architekturou a oděvem můžeme pozorovat také za vlády Napoleona Bonaparte. Ať už vítězný oblouk v Paříži nebo Lednicko-valtický areál u nás na Moravě, obě tyto památky poukazují, že tehdejší umělci se doslova obrátili zpět k antice. Dobové portréty žen v empírových chemise určitě nám všem připomínají řecké sochy bohyň.
