Nezdolná a ocelová 5. kolona

„Pochod ku Znojmu“

aneb

„Jak se nám šlapalo“   

Pochod ku Znojmu nekopíroval žádný pochod uskutečněný před 200 let. Jeho cílem bylo jednak přinést z Prateckého návrší prsť hlíny, která bude v neděli při pietním aktu uložena u pomníku v Dobšicích, a také přenést z kaple na Mohyle míru do Dobšic světlo, které bude hořet po celou dobu konání vzpomínkových akcí. Tyto reliqie jsou symbolem projevu úcty všem vojákům a civilistům, kteří před 200 lety položily své životy u Dobšic. Náš velitel Renda tento pochod nazval vojenskou misí, což nejlépe vyjadřuje záměr akce.

 Naše mise má vyrazit ve středu v 6 hod ráno. Kaple na Mohyle míru se ale otevírá až v 9 hodin, a proto jsem si domluvil  schůzku s kastelánem už na úterý odpoledne.

V 17:00 zapaluji v lampičce světlo, které přenesu do Dobčic k pomníku padlých. 

1.den středa  

 Pochodová trasa : Mohyla míru – Sokolnice – Telnice – Měnín – Blučina – Židlochovice – Žabčice – Pohořelice     Mapa : ZDE

Heslo dne : „ Dyť to do Znojma není zas tak daleko” 

       Sraz účastníků mise je v 6,00 hod v obci Prace odkud vyrážíme na Mohylu míru. Toto 1,5 km dlouhé stoupání bereme jako ranní rozcvičku před vlastním pochodem. Misi tvoří blátošlapové 30é Olda a Burš a gardový námořník Honza (Jana). Počasí nám moc nepřeje, lehce mrholí.

      Po dvacetiminutové pochodové rozcvičce stojíme na začátku vlastní mise a to na poli vedle kaple, kde odebíráme prsť hlíny z Prateckého návrší a ukládáme ji do koženého váčku. Bez velkého otálení se za stálého mrholení vydáváme na první úsek pochodu. Po půl hodině přestalo mrholit a naše skvělá nálada byla ještě skvělejší. Sokolnicemi a Telnicí procházíme velmi svižně, ale kopec, který se zvedá v dálce vpravo od Židlochovic, je ještě stále daleko a i když ho jen obejdeme, nepůsobí na nás moc povzbudivě.

     Za Telnicí jsme nabrali směr Měnín, který je pro nás staré (mladé) harcovníky známý,  již jsme v Měníně nocovali při pochodu Vojkovice – Slavkov 07. Poprvé sundáváme torny a ulevujeme svým hřbetům. U místního žida (ve spolku měli zavříno) nakupujeme NTS 3 v energetické hodnotě 11% a doplňujeme si tak úbytek kalorií.  Po této neplánované ale důležité zastávce, která  nás zdržela jen 10 minut, se příjemně osvěženi vydáváme dál a to k rybníku mezi Měnínem a Blučinou. Zde děláme už delší zaslouženou pauzu. Ulevujeme nohám i ramenům, doplňujeme kalorie a kocháme se přírodou, tak jak bylo již naznačeno v pozvánce na tuto akci. Od rybníka pokračujeme dál po cyklostezce, míjíme Blučinu a směřujeme do Židlochovic. Po cestě je stále o čem klábosit, řemení zatím do ramenou neřeže, boty na nohách sedí jako přikované a tak nám cesta pěkně ubíhá. 

   Když vcházíme do Židlochovic, slunce už o sobě dává stále více a více vědět, naše tělní tekutiny se přesunuly do našich košil, které jsou propocené tak, že se dají ždímat. Z obavy před dehydratací a tím následné snížení bojeschopnosti naší jednotky, okamžitě vyhledáváme vhodnou krčmu. Usadili jsme se v hospodské zahrádce ve stínu lip, odkládáme výzbroj, výstroj a taky dost propocené fraky a poctivě doplňujeme tekutiny. V nálevně je asi tucet hostů, kteří si nás oknem zvědavě prohlížejí. Když nám paní krčmářka přinesla tekutou stravu, pravila: ,,Všichni chtějí vědět odkud a kam jdete a nikdo se vás nechce zeptat, tak se ptám já.” Krčmářce jsme pověděli odkud a kam jdeme a proč tam jdeme.

      Slunce praží a chce se spíše po dobrém tekutém obědě ulehnout někde do trávy, ale máme před sebou ještě pořádný kus cesty, a tak  šlapeme směr Žabčice. Za touto vesnicí jsme objevili sad broskví a díra v plotě přímo vybízí pochodujícího francouzského vojáka k rekvírování jeho plodů. Kaprál Burš byl proto vyslán do sadu a Olda s Honzou sledovali, či se neblíží nějaký hlídač.

     Úsek mezi Žabčicemi a Pohořelicemi byl nejtěžším úsekem prvního dne pochodu. Šli jme otevřenou krajinou, kde se po pravé straně cesty rozkládá velká, sluncem rozpálená skládka odpadků. Nepříjemný zápach z této skládky nás doprovázel až do Pohořelic. Francouzský voják je však schopen překonat i horší nástrahy přírody než je zápach odpadků, a tak v odpoledních hodinách vcházíme  z východní strany do Pohořelic. Náš bivac je na západní straně, nezbývá nám tedy než je celé projít. Pohořelicemi jsem v minulosti projížděl mnohokrát, ale vždy na nějakém povozu. Nevím, jestli to bylo celodenní únavou, nebo jsou ty Pohořelice opravdu tak dlouhé, ale jejich překonání nebralo konce. Únava byla znát na všech účastnících pochodu, už není ani o čem klábosit, jen hledíme, kde už bude ten vytoužený konec Pohořelic a tím i konec prvního dne mise. Na náměstíčku ještě kupujeme něco potravin do kotlíku a šouráme se dál těmi dlouhými Pohořelicemi.

      „Hurá, hostinec U Kašpárkú” hlásí Olda, tento hostinec nebyl naším bivakem ani místem malé zastávky k odpočinku, ale orientačním bodem k vyhledání stavení pana Jaroslava Čížka, na jehož pozemcích měl být  rozbit  náš bivac. Za hospodou doprava, doleva, doprava a ještě doleva, celkem jen cca 100 metrů a jsme na velké oplocené zahradě pana Čížka. Tam shazujeme vše, co máme na sobě (teda skoro vše), a padáme na zem do trávy a hledíme na krásně modrou oblohu. Modrá však nevydržela dlouho, v dálce se blížila černá bouřková mračna. Proto jsme se rychle přesunuli pod plachtu připravenou narychlo panem Čížkem a ležíce na seně srkáme jeho výbornou polévku, kterou uvařil na přivítanou. 

  Bouřka nás naštěstí ale jenom ,,štréchla”(bouřka nás těsně minula – překlad pro pražáky) a slabý deštík po dvaceti minutách vystřídala zase modrá obloha. Po dobré polévce s chlebem si tělo žádalo doplnění tekutin a energie pozbylé pochodem, a proto se přesunujeme do hospůdky U Kašpárků. Tam doplňujeme pozbylé tekutiny, obsahem solničky si zase doplňujeme pozbylou sůl v těle a taky trochu slavíme úspěšný den. Po návratu do našeho malého tábora jsme se zavrtali do připravených pelíšků a Oldovu pohádku O třech prasátkách už nikdo neslyšel celou, sladce jsme usnuli. 

       2.den čtvrtek 

Pochodová trasa :  Pohořelice – Branišovice – Suchohrdly u Miroslavi – Lechovice – Práče – Bantice.    Mapa  :  ZDE

Heslo dne: „Každý je strůjcem svého štěstí” 

  To, že pochod podél frekventované silnice není žádný med, jsme věděli, ale byli jsme překvapeni jak silničáři v prosinci, když jim zapadají silnice sněhem, ze spousty kamionů a osobních aut brázdících tuto silnici. Trasa byla ale tudy nejpřímější, a pokud bychom zvolili klikaté polní cesty, tak bychom museli vypochodovat o celý den dříve. Jsme však mladí a tvrdí vojáci císaře Napoleona a pofňukávání je nám cizí. Po budíčku a vydatné polévce z vlastního kotlíku jsme vyrazili směrem k Banticím. Cesta byla náročná, nekonečná a nijak zajímavá. Trasu Pohořelice -  Lechovice jsme si rozdělili na kratší úseky a systémem pochod -  krátký odpočinek – pochod jsme se této odporné silnice v Lechovicích zbavili a v hospůdce při odbočce na Přáče a Bantice tuto událost oslavili jako vítězství. Doplnění tělních tekutin bylo velmi příjemné a vrátilo nám jiskru do oka a novou energii do nohou. Zvládnutí úseku Lechovice – Práče – Bantice už bylo hračkou.     

    Bantický bivac nebyl místem jen pro náš odpočinek a nocleh, ale i místem odpočinku a noclehu ostatních pochodujících či na koních jedoucích vojáků, kteří směřovali do Bantic. Z pěšáků to byli Petr s Michalem, potom čtyři námořníci a z jezdců to byl Ivan, Eifel a další. Objevil se i Jakub, ten přijel volským povozem.

     Na pozemku člena naší jednotky Richarda ze Znojma do večera vyrostly stany jezdců, ohrady pro koně, stojánky pro postroje koní, pelíšky nás pěšáků a ohniště pro přípravu večeře a večerní posezení. V bantické hospůdce jsme opět doplnili tekutiny a samozřejmě poklábosili o příhodách z cest s kamarády Petrem, Michalem a s námořníky 44é. V klábosení se pokračovalo ještě u ohniště s ostatními skoro do rána. 

3. den pátek

Pochodová trasa: Bantice – Dobšice    Mapa : ZDE

Heslo dne: „Ani otlaky na nohou nás nezastaví“ 

        Trasa třetí etapy naší mise, která byla záměrně kratší, vedla po polních cestách lemovaných lány kukuřice a větrolamy. Po celou cestu nám dělali společnost zpívající ptáci a také zajíci, kteří vždy od nás poskočili jen pár skoků na bezpečnou vzdálenost a zvědavě si nás prohlíželi. I když ujité kilometry byly v nohách znát, naše nálady byla skvělá. Těšili jsme se na další setkání s kamarády a na další program nadcházejících dnů. Dobšice nás přivítaly lehce po poledni a nabídly nám hospůdku připravenou pro žíznivé a hladové pocestné. Cesta z hospůdky do tábora už byla jen procházkou. To už přijížděli naši kamarádi s povozy naloženými stany a veškerou výbavou tábora a my se pustili do jeho stavby. Tím vlastně skončil pochod Prace – Dobšice, uložení lampičky se světlem a hlíny u pomníku už se netýkalo pochodu, ale bylo zařazeno do programu pietního aktu.  

     Po celé trase našeho třídenního pochodu nás civilisté zastavovali a ptali se, kam jdeme a proč. Osvětu Napoleonice jsme dělali asi v padesáti případech a rádi jsme každého, kdo se ptal, poctivě o všem, co se ve Znojmě událo a bude dít, informovali. Našli se i tací, kteří na nás volali, že jdeme špatně, že Slavkov je opačným směrem.  

       Celá mise byla náročná ale krásná, otlaky se zahojí a zůstanou jen krásné vzpomínky.  

       Nebyla by to 5. kolona a její neúnavní badatelé, aby během pochodu neuplatnili své poznatky v oblasti použití NTS a nevyužili také tento pochod k prohlubování poznatků.  

Vojenská mise Dobšice nebyla jen prostým pochodem, tento třídenní pochod byl využit i pro pokračování ve výzkumu NTS. Tentokrát jsme zaměřili svoje badatelské síly na prohloubení oblasti přesného dávkování pochodujícího vojáka. Mohlo by se zdát, že bádaní v této oblasti je již ukončeno (v oblasti přesného dávkování jsme provedli zkoušky na UBU 2007) a stačí, aby si každý voják sám aplikoval osobní dávku NTS.  Praxe nám však ukázala, že voják svoji dávku často neodhadl, předávkoval se a následně snížil svoji bojeschopnost. Právě určování nejideálnější osobní dávky dělalo vojákům problémy, někteří měli z opatrnosti v dávkování velké rezervy a další zase, nikoliv z nedbalosti ale z neznalosti kalorických hodnot  aplikovaných NTS, tyto dávky překročili. Bylo navrženo řešení tohoto problému a právě při pochodu do Dobšic byly provedeny první praktické zkoušky.

Do seznamu NTS byl zařazen nový prvek NTS-R, je to regulátor nesené tekuté stravy. Jeho použití je jednoduché. Voják, který při aplikaci ideální dávky cítí, že začíná přebírat, nebo již lehce přebral, aplikací regulátoru opět získá svoji ideální hranici NTS v těle. Z důvodu utajení výzkumu byl regulátor nazván krycím názvem “Kofča”- (provedení tmavá, pro noční aplikaci) a názvem “Brča” – (provedení žlutozelená, pro denní aplikaci). 

Pochodující vojáci proto byli vyzváni k mírnému předávkování a následné aplikaci regulátoru NTS. Jak je vidět na fotodokumentaci, vojáci výzkumníci po předchozím předávkování pilně aplikují regulátor NTS-R a vytváří tak podmínky pro ideální a plné využití NTS.

Opět jsme se přesvědčili, že v oblasti použití NTS je stále co zdokonalovat . 

Hlášení zapsal Olda ml. voj. 5. kolony