Zásady běžného přímého kroku
1. Délka běžného přímého kroku bude dvě stopy [65 cm], počítáno od paty k patě, a jeho tempo bude 76 v minutě.
2. Instruktor vysvětlí nováčkovi ovládajícímu dobře postoj zásady a mechanismy kroku. Postaví se tři nebo čtyři kroky před něho a čelem k němu a sám provede pomalu krok, aby tak ke svému vysvětlení přidal příklad. Následně zavelí:
1. En avant. [anavan] (v před)
2. MARCHE. [marš] (v chod)
3. Na první povel přenese voják váhu na pravou nohu.
4. Na druhý povel přenese svižně, ale hladce, levou nohu o dvě stopy před pravou nohu, koleno napnuté, špička lehce skloněná a mírně vytočená ven, stejně jako koleno. Přenese zároveň váhu dopředu a položí levou nohu bez dupnutí celým chodidlem na zem přesně v dané vzdálenosti od pravé nohy. Přenese na ni veškerou váhu a zároveň svižně, ale hladce, přenese pravou nohu nízko nad zemí do stejné vzdálenosti a stejným způsobem, jenž byl právě vysvětlen pro levou nohu, a pokračuje takto v pochodu, aniž by se nohy překřížily, aniž by otáčel rameny, hlava je stále přímo.
5. Jakmile bude chtít instruktor zastavit pochod, zavelí:
1. Peloton. [peloton] (oddíle)
2. HALTE. [alt] (stát)
6. Na druhý povel, který bude vysloven, když je jedna nebo druhá noha pokládána na zem, přenese voják druhou nohu bez dupnutí vedle první.
Poznámky k zásadám kroku.
Přenést váhu na pravou nohu na povel en avant.
Aby voják mohl svižněji provést první krok, což je zásadní pro pochod v rámci oddílu.
Špička skloněná, ale nenuceně.
Protože skloněná špička udrží napnuté koleno a umožní položit na zem celé chodidlo naráz.
Špička mírně vytočená ven.
Kdyby byla špička vytočená příliš, tělo by začalo vrávorat.
Horní část trupu dopředu.
Aby se váha přenesla na nohu pokládanou na zem, aby se druhá noha mohla snadno zvednout a aby se nezkracoval krok.
Pochodovat s napnutým kolenem.
Protože oddíl nemůže pochodovat jako by každý voják pochodoval sám, aniž by si vojáci navzájem překáželi a naráželi do sebe. Neexistují dva, kteří by chodili naprosto stejně, a je třeba nováčky naučit jednotnému kroku, který bude mít jasné a dané tempo.
Přenášet nohu nízko nad zemí.
Protože vojáci zvedají nohy více než je třeba, tím ztrácejí čas a zbytečně se unavují. K tomu, pokud bychom neměli stanovenou zásadu, zvedali by jedni nohy více, jiní méně, nedošlapovali by jednotně a vytratilo by se tempo.
Položit nohu na zem celým chodidlem bez dupnutí.
Aby se zabránilo potácení a krácení kroku, jež by nevyhnutelně nastalo, kdyby byla na zem položena nejprve pata, nebo kdyby se dupalo. Dupání navíc zbytečně vojáky unavuje a ruší tempo, protože jedni pak zvedají nohy více, jiní méně.
Hlava přímo.
Protože taková poloha hlavy znemožňuje otáčení ramen a nutí vojáka pochodovat pevně.
Instruktor občas naznačí tempo kroku tím, že velí un [ön] (raz) ve chvíli, kdy má zvednout nohu a deux [dö] (dva), když ji má položit, a udržuje tak tempo 76 kroků v minutě. Tato metoda vhodným způsobem vojákovi vštípí, že krok je přirozený pohyb na dvě doby.
