Dušičkový pochod 2007 - hlášení
Hlášení o akci Dušičkový pochod 2007
V sobotu 27.října a v neděli 28.října se uskutečnil Dušičkový pochod, pochod, jehož cílem nebylo přemístit se od někud někam, ale vlastní pochod byl náš cíl. Letos již po šesté, jsme se mi, vojáci Jeho Veličenstva císaře Napoleona a naši přátelé, vydali na pochod slavkovským bojištěm, abychom uctili památku všech vojáků, kteří zde na tomto bojišti padli během bitvy nebo později podlehli následkům zranění a nemocí. Zastavovali jsme se nejen u pomníků a u hromadných hrobů, ale také na místech bez pomníků, na místech, kde probíhali tvrdé střety válčících armád, neboť každé místo na tomto bojišti je hrobem a celé bojiště je velkým hřbitovem.
V pátek odpoledne se velká část účastníků pochodu sjela do Viničních Šumic, aby zde přespala a druhý den ráno se přepravila autobusem na místo začátku pochodu a to do Brna Slatiny. Při cestě do Slatiny se naše skupina rozrostla o další účastníky, kteří přistoupili ve Tvarožné. Ve Slatině na nás už čekal Karel, ale také pravé dušičkové počasí. Seržant Candát nás rychle seřadil a po prohlídce výzbroje a výstroje jsme se vydali na šestý ročník Dušičkového pochodu slavkovským bojištěm.
První naše kroky směřovali na Kandii, kde nocoval náš císař, potom do Podolí, Bedřichovic a do Šlapanic. Ze Šlapanic po krátké přestávce, kdy se k nám připojila druhá větev Dušičkového pochodu, která do Šlapanic připochodovala z Rohlenky, složená z vojáků 18. řadového jsme pokračovali do Ponětovic. U Ponětovického rybníka na nás čekala plánovaná přestávka na oběd a odpočinek, který si všichni účastníci pochodu zasloužili, cesta pochodu vedla nejen po asfaltové silnici, ale také polní cestou, mokrou travou podél potoka a i po blátivém poli, kdy nám boty pořádně ztěžkly a nohy nás odmítaly poslouchat.
U Ponětovického rybníka se vždy nalezne možnost rozdělat oheň a připravit si teplou polévku. Po polévce a dalším teplém jídle, co kdo měl a odpočinku, se účastníci vydali na další část pochodu z Ponětovic pod Staré Vinohrady a do Blažovic a dále do místa noclehu do Tvarožné. Cesta vedla opět po asfaltové silnici, po polní cestě a po poli. Během druhé části pochodu se mlha změnila v drobný déšť a na účastnících už byla znát celková únava. Mundůry nám pomaloučku těžkly dešťovou vodou a na začátku pochodu naše kovově se lesknoucí muškety byly pokryty matnou rzí. Nikdo z účastníků ani slůvkem nezanadával na počasí, nikdo nezaklel, nikdo nezalitoval toho, že nezůstal doma a ani naše křehké účastnice pochodu si nestěžovaly na počasí a bláto. Když jsme dorazili do Tvarožné, přestalo pršet, jako naschvál, ale nás už nemohlo zastavit ani krupobití, první hospodu jsme vzali útokem a zasedli do krčmy U Havlů do tepla. Po doplnění tekutin a spořádání večeře na nás padla malá dřímota, ale ve dveřích se zrovna objevil František Kopecký a předal nám klíče od kvartýrů na přenocování. Byly to klíče od bývalé mateřské školky. Jakmile jsme se ubytovali tak nám otrnulo jako starým kozákům a ještě jsme vyrazili do krčmy zvané Sokolovna rekvírovat obsah pivních sudů. Čas při rekvírování letěl jako pominutý a při bujarém veselí si nikdo nevšiml, že na kostele odbila půlnoc, ale šenkýřka nás upozornila na pokročilou dobu a mi se rozhodli, že zbytek piva necháme pro příště a odkráčeli jsme spát.
Nedělní vstávání nám nedělalo žádné potíže a po lehké snídani jsme vyrazili na druhou část pochodu. 
První zastávku jsme provedli u pomníku brigádního generála Valhuberta a druhou u pomníčku pod Santonem. Dále zamířila naše pochodová kolona podél Císařské cesty ke Staré poště se zastávkou u pomníku u Holubic. 
Marně jsme při pochodu vyhlíželi v mlhavé dálce našeho plukovníka a očekávali, jak přicválá na svém koni ke svým vojákům. Naše obavy, že je zraněn nebo že se stalo snad něco horšího rozptýlila až depeše SMS, ve které se psalo, že náš plukovník je zdráv a zraněn je pouze jeho kůň.
Na Staré poště jsme se zastavili, ale rekvírovat jsme nemohli, byla zavřená, asi byla vydrancována kozáky, kteří před námi ustupovali k Vyškovu. Vystrašený krčmář nás ujistil, že vozy s novými zásobami dorazí za dvě hodiny, ale to pro nás byla příliš dlouhá doba a tak jsme si krátce odpočinuli a kráčeli dál směrem do Viničních Šumíc. Naše muškety byly čím dál těžší a nohy už zase pobolívaly, ale dobrá mysl a dobrá nálada nás neopouštěly.
Po celou dobu pochodu jsme si připomínali události, které se odehrály v místech našeho pochodu v době bitvy. „ Zde útočila ruská jízda“, „Tam pochodoval náš 30 tý“, „Tamhle odtud přicválala naše jízda a tam v dálce útočila naše garda“ ozývalo se z úst účastníků pochodu. Cesta nám ubíhala a rázem jsme byli ve Viničních Šumicích kde na nás čekal zasloužený oběd včetně teplé polévky.
Nikdo z nás nelitoval útrap během pochodu, naopak, jsme hrdi na to, že jsme uctili památku padlých zapálením svíčky u pomníčků, že jsme mohli dát „K poctě zbraň“, že jsme prošli místa bojů, že jsme postáli a zamysleli se.
A tak jsme se rozešli do svých domovů se slibem
„ Příští rok opět zde“
Zapsal Olda ml.voj.3057é
